Tréninkový deník 4. 10. 2009

Omlouvám se, že mi napsání tréninkového deníku trvalo tak dlouho, stále se mi do toho něco pletlo. Však to asi sami znáte :-) Příště se uvidíme 18. 10. Pěkný týden.

Poslušnost a triky na rozvíjení dovedností psa

Chůze u nohy a mezi nohama
Procvičovat přiřazení a k noze a mezi nohy spojené s odložením je dobré často procvičovat, protože při cvičení překážek ho budeme často využívat a je výhodou, pokud psovi nebude neustálé rovnání vadit, ale bude ho brát pozitivně jako příležitost k získání odměny. Přiřaďte si psa k noze, pochvalte ho a odcházejte. Někdy můžete psa odměnit už za přiřazení, někdy ho k sobě zavolejte, někdy od něj odejděte a zase se vraťte. Nikdy si tak nebude jistý, jestli a jak dlouho bude muset čekat, takže nebude otrávený, jako kdybyste od něj odcházeli pokaždé, nebo nebude utíkat, protože byste ho pokaždé přivolávali.

Skoky přes nohy
Zkoušeli jsme různé typy skoků, ke kterým nepotřebujete nic jiného, než svoje nohy, popřípadě nějaké ty pomůcky třeba v podobě tyče od koštěte. Skoky jsou dobrý způsob, jak posilovat a procvičovat svaly psa i bez překážek, jako ho rozhýbat a připravit na výkon, i jak se naučit koordinovat pohyby a udržovat rovnováhu. Když jsem učila svoje psy skoky kvůli dogdancingu, začínala jsem tím, že jsem seděla na zemi a psa pak naváděla přes svoji nohu na pamlsek nebo hračku. Můžete si cvičení různě obměňovat - například mít nohy roztažené a učit psa, aby vás obíhal a přitom je přeskakoval, nebo je mít snožmo, aby byl skok větší (toho si všimne především menší pes) nebo dát nohy na sebe, aby byly vyšší. Pokud se psovi skáče dobře (velký pes třeba nohy jen překračuje), můžete zkusit skok zvyšovat, třeba tím, že si dřepnete a jednu nohu necháte nataženou, nebo si ji můžete opřít o nízkou zídku, židli... Podle velikosti psa byste měli zkoušet i měnit výšku skoku. Psi do 35 cm skákají 25 - 35 cm, psi do 43 cm skákají 35 - 45 cm, velcí psi skákají 55 - 65 cm. Ale pokud pes na to pes fyzicky má, klidně můžete zkoušet i vyšší skoky.
Jen dávejte pozor, na jakém povrchu skoky cvičíte, nikdy by to neměl být tvrdý povrch (asfalt, vyschlá půda) nebo kluzký (lino, mokrá tráva). Nemusíte cvičit dlouho, pes si bude postupně pěstovat svaly, které pak bude ke skákání potřebovat.

Skoky skrz obruč
Protože příště budeme trénovat i kruh, procvičovali jsme proskakování skrz věci na duši od kola. Pokud máte doma i nějakou obruč nebo něco podobného, můžete zkoušet procvičovat skoky i na tom. Opět mimo schopností svého psi procvičujete i svoje koordinační schopnosti, když musíte držet jak pamlsky pro navádění, tak obruč. Pokud chcete, můžete také zvyšovat skok skrz obruč. Malí psi mají střed kruhu ve výšce 55 cm, velcí psi ve výšce 80 cm.

Cvičení bez překážek

Obíhání předmětů
Jeden z nejzásadnějších cviků, který je téměř nenahraditelný při nácviku vedení, je naučit psa na povel obíhat předmět zprava nebo zleva. Zároveň se pes naučí reagovat na slovní povely, které se týkají směrů, i mezi překážkami. Pokud nechcete používat stranové povely, můžete říkat třeba jen "okolo" a zvykat psa na vedení tělem. Obíhání je nejlepší procvičovat skutečně často, třeba během každé procházky párkrát psa prohnat okolo stromů, keříků, sloupků, lamp... Pro nácvik můžete používat něco nízkého a tenkého, třeba lyžařskou hůlku zapíchnutou do země.
Začněte tak, že se postavíte před věc (budu jí říkat obecně barel), psa máte po levé noze a levou rukou psa veďte za barel tak, aby ho oběhl zleva, kde mu ukážete druhou ruku a zavoláte si ho k sobě. S tejně procvičujte i druhou stranu, pokud máte psa u pravé ruky, veďte ho tou - vždy ukazujete psovi rukou blíže k němu, protože ji lépe vidí. Zatím necvičte to, že byste psa měli u levé nohy a měl by barel obíhat doleva, protože by musel před vámi křížit a to většinou bývá těžší, budeme se tomu věnovat společně za čtrnáct dní. Ale jestli chcete, klidně si to zkoušejte.
Pokud pes bude zvládat barel obíhat, když stojíte u něj, zkuste si stoupat dál a dál od barelu a se psem k němu vybíhat, popřípadě ho i samostatně vysílat. Nemusíte moc trénovat to, abyste se dostali od barelu daleko, spíše se soustřeďte na to, aby se dal pes navádět plynule a obíhal vesele a rychle, kvalita je lepší než kvantita.

3 - 2 - 1 - Běž!
Tohle cvičení je spíš trochu hra. Pěkné na ní je, že má dvě, zdánlivě opačná využití. Jednak se dá použít pro vybuzení psa k rychlému startu, jednak se dá použít k procvičení spolehlivého odložení.
Odpočítávání "3... 2... 1..." slouží k tomu, že se pes těší na vyběhnutí, zvláště, když počítáte nadšeným nebo napjatým hlasem. Pokud ho chcete opravdu vybudit, můžete mít psa navolno u sebe, nebo ho třeba držet za obojek, aby se trochu vzpíral tahu. Na "Běž!" pak společně vyrazíte rychlým tryskem dopředu. Stačí jen kousek, důležitý je rychlý rozběh. Po několika opakování se pes naučí očekávat start a dost často ho to i baví. Je to zároveň možnost jak si s ním pohrát i bez hraček nebo jak ho trochu probudit, když už je unavený.
Druhou variantu používám pro upevňování odložení. To odpočítávání je pro psa signálem, že se poběží, podobně, jako odložení před překážkou je pro něj informace, že poběží. Takže místo toho, aby člověk musel čekat a na cvičák a pak stresovat psa při odložení, když ten podlehne pokušení a na první překážku uteče (už jsem taky potkala psy, kteří radši nechtěli běhat vůbec, než aby je někdo pořád vracel před první překážku), můžete trénovat i doma nebo na procházkách. Psa si odložíte, poodejdete od něj (tak daleko, jak si sami troufnete, pro začátečníka stačí krok, dva, pak se dá pokročit k několika metrům...), zastavíte se, začnete počítat a na nějaký povel (Běž! Pojď! Jdeme!) s ním vystartujete. Pokud pes vstává dříve než na povel, jednoduše se vraťte a zkuste mu cvičení zjednodušit - počítat méně nadšeně, dělat mezi slovy menší pomlky, stát blíže psovi. Když zvládne jednodušší věci, můžete je začít ztěžovat.
Pomatujte si, že kdykoli procvičujete odložení, musíte se chovat hodně klidně a zbytečně nikam nespěchat. Ze začátku to možná psům nebude problém, ale často si psi s postupujícím tréninkem agility oblíbí a je pro ně větší pokušení, takže odložení se náhle stává nepopulární. Poctivý a důsledný trénink to vám i psovi v budoucnosti ulehčí, nebude pro něj tak těžké zůstat.
Kdybyste chtěli, článek o téhle hře je tady.

Práce na překážkách

Kladina
Minule jsme zkoušeli áčko, tentokrát jsme dělali kladinu. Stejně jako předtím, zónu jsme obklopili bočnicemi, takže tvořili jakousi uličku, aby bylo pro psa snazší udržet se na prkně a nepadat dolů. Těsně nad nimi psa postavíme nebo navedeme na prkno a necháme ho seběhnout k talířku s pamlskem. Cvik bychom měli doprovázet povelem, kupříkladu "zóna", který by měl postupem času, tréninku a vystavování psa různým situacím, získat význam "utíkej na zónu a tam se zastav s předníma nohama na zemi a zadníma na zóně". Existují i jiné metody učení a provádění zón, ale tahle se mi zdá jako vhodná, protože splňuje spoustu pravidel, které jsou pro tým při běhání výhodná - pes se nezastavuje a neotáčí po psovodovi, neskáče zónu za psovodem, neodbíhá dříve, než na povel, neznejistí, když psovod poběží dopředu, zaostane vzadu nebo uhne do strany. Jsou asi i jednodušší způsoby, jak seběhnout se psem zónu, ale nedají vám takovou svobodu, jako od začátku učit psa samostatnou práci.

Houpačka
Houpačka nepatří mezi zrovna populární překážky, často proto, že dělá hluk, a většině psů je nepříjemné, jak se jim propadá půda pod nohama. Psi s měkčí povahou se houpačky bojí i na závodech. Protože si myslím, že je lepší chybám předcházet než je pak napravovat, snažím se, aby se pes s houpačkou od začátku seznamoval s minimem stresu. To se dá dělat například metodou "sníženého středu", kdy se dá buď celá houpačka snížit, nebo se oba konce vypodloží stolky tak, aby se houpačka překlápěla jen o pár desítek centimetrů. Postupně se převýšení zvyšuje, takže pes musí počkat vždy delší a delší dobu, než dopadne na zem.
Když se začíná s houpačkou, je dobré, aby psovod psa držel nakrátko na vodítku nebo rovnou za obojek a na pamlsek, hračku nebo i prázdnou ruku vedl psa po prkně. Pokud je to nutné, může pomocník přidržovat psa pod břichem, neměl by to dělat psovod, protože ten by se měl psovi držet u hlavy (kdyby byl vzadu, psa by to svádělo se po něm otáčet a mohl by šlápnout mimo prkno). Psa za obojek nahoru netaháme, pokud se bojí, spíše se ho snažíme přesvědčit, ať se sám odváží za pamlskem, přidržování slouží jen k tomu, aby pes nespadl a neublížil si. Nevadí, když ze začátku třeba postupuje pomalu, není problém psa průběžně odměňovat ještě než dojde na konec.
Zónu na houpačce dělám trochu jinak, než na kladině a áčku. Zatímco na dvou druhých zónovkách by pes měl běžet co nejrychleji na konec a tam se zastavit s předníma nohama dole a zadníma na zóně, myslím si, že u houpačky je pro psa výhodnější zastavit se na zóně celý, zejména to je důležité u malých psů, protože jsou lehčí a vahou svého těla snáze houpačku sklopí. Čekat pak ještě na to, aby se pes podruhé zastavoval s tlapkami každými jinde, je zbytečná časová ztráta. U houpačky je chyba nejen skočit zónu, ale vůbec přeletět houpačku a opustit ji dříve, než se dotkne země (pes si například nezpomalí a houpačku přeletí, než se vůbec začne sklápět, nebo seskočí bokem). Z toho důvodu i místo povelu "zóna" dávám přednost jednoduchému "stůj" nebo "stop". Pokud je pes příliš horlivý, je možné ho místo zastavení učit zalehnutí, ale to budeme řešit, až jestli to bude případ některého ze psů. Je nejvýhodnější naučit psa dobíhat až na konec zóny ještě předtím, než se houpačka překlopí, protože to je nejrychlejší a zároveň nejpřesnější způsob překonání houpačky.
Tedy mimo to, že psa vedeme po prkně s pomocníkem nebo bez něj, až na konec zóny, kde ho zastavíme, tak by měl další pomocník houpačku držet tak, aby se ani nepohnula (a pes se tak nelekl), a jak se pes dostane na konec, tak jí pomalu pokládat. Pes by měl na zóně vydržet, dokud ho psovod sám nepustí dolů, ideálně by tedy měl psovod psa odměnit, když dojde na konec, odměňovat celou dobu, když jde houpačka dolů a pak ještě jednou odměnit za zůstání na zóně, i když je překlopená. Pes se pak může otočit a jít na druhou stranu, kde opět pomocník houpačku drží.
Jakmile si pes houpačku oblíbí a získá na ní trochu jistoty, je možné ho pouštět více na volno, ale psovod by stále měl čekat na konci, nebo ho vysílat za pomocníkem, který drží houpačku i pamlsky nebo hračku.
Pokud má pes za sebou dlouhou historii odměňování (někdy stačí i pár opakování), houpačku si zamiluje. To sebou přináší i jednu komplikaci. Normálně by pes sice neměl vbíhat na překážky, když mu to psovod neřekne, ale většinou se nic neděje, pokud proběhne tunelem nebo si skočí přes skokovku. Ne tak u houpačky. Pes je z nácviku zvyklý, že se houpačka sklápí pomalu, takže ho nemile překvapí, když na ní uteče sám a ta s ním spadne. Jsou psi, kteří to moc neřeší a klidně tam vyběhnou znovu, jiní se pak budou houpačky bát a bude potřeba začít od začátku. Budeme psy samozřejmě učit i to, že musí vydržet, i když se houpačka sklápí rychle, ale až časem.

Skákání
Minule jsme procvičovali rovnou skokovou řadu, tentokrát jsme si zkusili skákání do zatáčky. Pro psa je trochu obtížnější, protože nestačí jen se v přímém směru odrážet a dopadat, ale také musí pracovat se zatáčením. Když pes skáče do zatáčky, vždy je jedna noha "vedoucí", ta na vnitřní straně zatáčky, pes se s ní do zatáčky "natahuje". Pokud jde pes do zatáčky opačnou nohou, má delší oblouk, protože si musí udělat krok navíc, aby nohy prohodil, nebo shodí (je to logické, představte si, že zatáčíte doprava a dáte si dopředu levou ruku jako první, pak by ta pravá zakopla).

Pes je v levotočivé zatáčce a levou nohu má vepředu.

Nejprve jsme postavili zatáčku jen se dvěma skokovkami. Aby se pes mohl učit, jakou nohou má jít dopředu, musíme ho před první překážku posadit rovně nebo dokonce trochu k vnitřní bočnici tak, aby se pes rovnou odrážel přes skokovku. V pokračování zatáčky tak dopad + krok za poslední skokovkou by měl být umístěný "target" - miska s pamlsky nebo hračkou, aby pes věděl, kam má zatáčet. Mezi překážkami by měla být taková vzdálenost, aby tam pes nedal mezikrok, jen dopad-odraz. Pro psa to je náročnější, ale také mu to lépe umožní uvědomit si důsledky toho, jak má dávat nohy. Psovod by neměl příliš ukazovat, aby psa nerušil v soustředění, ale měl by při tomhle cvičení zapojit i svůj pohyb, a to otočení těla do směru zatáčky společně se psem.
Procvičovali jsme rovnou zatáčení na obě strany, protože psi jsou praváci a leváci stejně jako my, a potřebují od začátku procvičovat obě nohy. Vždy je lepší proskákat si rozestavění několikrát, aby se pes mohl poučit se svých chyb a "osahat" si, jak mu překážky sedí. Protože psům dva elementy nedělaly problém, přidali jsme v pokračování zatáčky třetí. I tady se pěkně snažili, občas jim třeba nevyšel krok nebo se pokusili to vzít za odměnou zkratkou, ale vesměs jim cvičení šlo. Pokud pes nechce zůstávat před první překážkou, je možné ho navést i za obojek.

Tohle cvičení do psího agility přinesla Američanka Susan Salo, jak to vypadá na jejím semináři se můžete podívat zde (na začátku je procvičování odrazu, pak přichází na řadu zatáčení):

http://www.youtube.com/watch?v=mdYtIxOa7vw

Aby se psům ze samého zatáčení nezatočila hlava, postavili jsme jim rovinku, nejen pro radost, ale také aby si vyzkoušeli další z typů skokových překážek - kromě jednoduché i dvojitou a skok daleký. Zatím jsem nic nedávala na plnou výšku, ale už se pes musel odrazit trochu více. Dálka většině psů problémy nedělá (psi dávají většinou plochý a dlouhý skok v pohodě, pokud není součástí točení), ale s dvojitou skokovkou občas psi bojují. Skokovky byly opět rozestavěné tak, aby pes mezi nimi nedělal mezikrok, jen dopad-odraz, protože tak může využít maximálně svoji energii z dopadu. Zároveň se tím omezí možnost, že udělá chybu, když by byly překážky od sebe daleko a on by musel udělat kroků více.

Nakonec jsme jen nechali psy pro radost proletět tunelem, protože zvláště na některých už byla znát únava. Právě v takové chvíli se hodí použít to 3 - 2 - 1 - Běž!

2. skupina

Protože psi v druhém kurzu jsou už pokročilejší, věnovali jsme se trochu i sekvencím.

Než se začne se psy skákat, je potřeba je trochu rozhýbat a rozběhat. K tomu (a také k zopakování některých základních dovedností a vedení) jsme použili obíhání barelu. Cvičení s barelem simuluje běhání mezi překážkami a nutí jak psa, tak psovoda, se soustředit na vedení tělem a stranové a směrové povely. Překonávání překážek je totiž jen jedna z mnoha tváří agility, hned druhou důležitou dovedností (možná pro rozdíl mezi jednotlivými týmy zásadní) je vedení mezi nimi. Psovod má tak možnost například při procházce v lese nebo po parku využívat přírodních překážek jako jsou stromy a keře k procvičování agility.

Nejprve jsme zkoušeli variantu s točením na ramena, kdy má psovod psa u jedné nohy, psa rukou blíže k němu vyšle okolo barelu a pak si ho k sobě zavolá tak, že mu pes skončí u stejné nohy.
Další možností, kterou jsme si zkoušeli, je frontcross (otočka na čelo) za barelem, takže máte psa po jedné noze, rukou blíže k němu ho vyšlete za berel, a zatímco se stále díváte na psa, otočíte se před ním tak, že vám skončí u druhé nohy (točíte se před psem čelem k němu, proto "otočka na čelo"). Frontcross obvykle slouží k zkrácení oblouku, protože psovi vlastním tělem třeba zabráníte vyběhnout dále nebo špatným směrem, ale je ideální, když se pes umí těsně stahovat i na ramena, jak se to třeba dařilo Tobymu.

Když si psi procvičili točení na barelu bez skákání, nahradili jsme barel skokovkou a cvičení jsme zopakovali na ní, tentokrát i s rozběhem z tunelu. Rozběh nabízel několik možností, jak sekvenci vést - buď člověk mohl využít odložení, dát si náskok ke konci tunelu a pak se před psem za tunelem otočit na čelo (frontcross) nebo na záda (blindcross). Psovod si také mohl dojít úplně za tunel a psa přivolat na čelo k sobě. Pokud nemá tým odložení, psovod je nucen startovat na pravou ruku, psa před skokovkou stáhnout k sobě a pak od sebe točit doprava a křížit za ním (rearcross).

Pro spoustu začínajících psů je rearcross obtížným cvikem, protože nechápou, že se mají točit na jinou stranu, než jejich psovod. Aby se pes mohl naučit principu, jak má reagovat při změně rukou (když točíte psa od sebe, ukazujete ruku vzdálenější od něj, abyste natočili ramena do směru, jakým se má pes ubírat) a křížení své dráhy psovodem. Pokud s tím pes bojuje, je nejlepší si psa dát před překážku šikmo, aby bylo pro psa snaží i šikmo přes překážku psa pustit. Pokud se pes točí ke psovodovi místo od něj, je potřeba psovi ještě napomoci - dát do směru skoku psovi odměnu. Psovod pak musí dodržovat pravidlo, že ukazuje rukou vzdálenější psovi (a tím točí ramena do psa), přeběhne mu za zadkem a pak odmění ve směru, kam má pes skákat, ideálně ještě u správné bočnice.

Trochu jednodušší na vedení, ale obtížnější na uběhnutí byla druhá sekvence, v současnosti velmi oblíbený prvek na závodech - pes musel po výběhu z tunelu skokovku oběhnout a překonat ze vzdálenější strany. Opět se nabízí několik možností, jak vést psa - buď vyběhnete na pravou ruku a psa pak otočíte okolo sebe a okolo bočnice. Následně můžete běžet do tunelu stále na pravé ruce, nebo se před psem otočit na čelo. Úplně nejlepší je varianta, když se pes umí otočit na fleku i bez toho, aby kolem něj psovod kroužil, takže komu šla dobře varianta 1a, může se sebou být spokojený. Pokud tým čas od času zařazuje blindcrossy, může se stát, že pes sám psovodovi přeběhne za zády už po prvním tunelu; řešením je tolik psovi neutíkat a výrazně se na něj otočit čelem a ukázat mu ruku, u které chcete, aby pes běžel, pochopí pak, na které straně se vám má držet.

Procvičili jsme ještě trochu delší sekvence, inspirovala jsem se částí parkuru zkoušky A3 od rozhodčího Zdenka Spolka, kterou jsem běžela loni v zimě. V první sekvenci byl hlavní prvek těsné točení, nejprve okolo bočnice #2 a pak po dálce #4. Točení po skoku dalekém je na závodech poměrně oblíbený prvek, ale všichni psi se s ním vyrovnali dobře. Sekvence končila houpačkou, abychom mohli psi odměnit. Ideálním vedením byla výměna rukou mezi #2 a #3 například otočkou na čelo (frontcross). Další možností by bylo dělat FC až za #3 (u rychlého psa bez odložení), nebo dělat před dálkou rearcross, ale vzhledem k umístění dálky se RC moc nedoporučuje.

Poslední sekvence se pak těsnému točení okolo bočnic věnovala více, také kladla větší nároky na změny rukou. Dobré výsledky měly FC za #2, #3 a popřípadě i #4 (ale ten poslední není nutný). Když se pes musí stahovat, je potřeba nejen se včas začít točit a říkat povel pro točení, ale také si zpomalit, aby si pes mohl upravit krok potřebný pro kratší skok.

Rearcrossy sice nepatří mezi manévry, které by si zvolil začátečník, přesto jsou občas potřeba na každém parkuru a pokud jsou dobře naučené, můžou být velmi užitečné. Kupříkladu u loňského mistra světa a letošního vicemistra světa se ze všech typů křížení objevují nejčastěji.

Příště se budeme věnovat podobným věcem, zejména rearcrossům. Patří mezi základní křížení, takže jeho zvládnutí dá týmu opět jeden prostředek navíc, jak se svobodně a pohodlně pohybovat mezi překážkami.